• Okresy
• Témata
• Terminologie
• Profil
• Odkazy
• Domů

Berchtoldové z Uherčic

Šlechtický rod původem z Tyrolska. Na Moravu přišli během třicetileté války. Z panského stavu povýšili v roce 1673 do hraběcího. Císařský rada Jakub koupil moravské Uherčice a roku 1633 byl povýšen do panského stavu. Berchtoldové vlastnili též Buchlov, Buchlovice a několik statků v Čechách. Po roce 1945 byl majetek posledním příslušníkům rodu Aloisovi a Zikmundovi zkonfiskován a jimi rod vymřel.
Čtvrcený znak po několika úpravách obsahoval černou říšskou orlici na zlatém poli a lva se stříbrným štítem s červeným a stříbrným kosmým pruhem.

Berkové z Dubé

Starý český šlechtický rod, který se vyčlenil z rodu pánů z Dubé. Jsou tak jednou z linií Ronovců. Ve své době patřili k nejbohatším rodům. Drželi majetky zejména v severních a východních Čechách, ale i na Moravě a v Kladsku. V roce 1637 byl rod povýšen na říšská hrabata. Vymřel v 18. století.
Berkové mají v erbu, stejně jako všechny ostatní odnože Ronovců, černé sukovité větve čili ostrve na žlutém poli. Toto znamení Ronovců pochází od německého pojmenování ostrve – Ronn. Po povýšení do hraběcího stavu vylepšili svůj erb o červený štítek s černým lvem na skále.

Berkovští ze Šebířova

Staročeský vladycký rod, o němž se první zmínky objevují v 15. století. Nebyli nijak významní, vlastnili statky na Mělnicku a krátký čas také drželi Kokořín. Sňatky byli spřízněni se Smiřickými, Vančury, Zvířetickými, Kaplíři a jinými méně významnými rody.
V červeném poli erbovního štítu se skvěla stříbrná lilie, nad přilbicí vlál tatarský typ klobouku.

Biberštejnové

Páni z Biberštejna (též z Bibirštejna či Bieberštejna) byli panský rod, do Čech přišlý ve 13. století asi z Míšně. Jako první ve známost vešel Rudolf Bieberstein (též zvaný Rulík nebo Rulek) tím, že koupil od krále Přemysla Otakara II. hrad Frýdlant. Jeho syn Jan získal Nymburk. V hromadění majetku úspěšně pokračoval i Bedřich z Bibirštejna.
Ve zlatém poli měli červený jelení paroh, Paprockým z Hlohol nazývaný pro svůj tvar korálem. Později svůj znak rozšířili o dvě další pole s jelenem a třemi kosami.

Bítovští z Lichtenburka

Panský rod českého původu, jedna z větví Ronovců, který na přelomu 13. a 14. století zdomácněl na Moravě, kdy jejich první předek Raimund z Lichtenburka získal v roce 1298 do zástavy hrad Bítov.

Březničtí z Náchoda

Páni z Náchoda byl starý panský rod, který svoje jméno odvozoval nejen od Náchoda v Čechách, ale i od tvrze Březník u Náměště nad Oslavou. Poté, co česká větev vymřela v 15. století, začali se nazývat Březničtí z Náchoda.
V původním znaku měli na zlatém štítě černého lva. Březničtí po polepšení dostali černé ostrve a v srdečním štítku se objevil vedle koruny i modrý kapr.

Brtničtí z Valdštejna

Z lomnické větve Valdštejnů vzešli Brtničtí Valdštejnové, jejichž příslušník Hynek zastával vysoké funkce. Jeho bratr Jindřich vlastnil Brtnici a Heraltice. Jeho syna Zdeňka zvolili v roce 1619 v Brně stavovským direktorem.
Nejprve měli Valdštejnové jako ostatní rody pocházející z rozrodu Markvarticů lva, později přijali čtvrcený štít, ve kterém se střídali zlatí a modří lvi v opačně zbarvených polích. Později lvům přidali na hlavy korunky. Adam z Valdštejna v roce 1621 obdržel doprostřed štítu císařského orla, který drží ve spárech kotvu a palmovou ratolest. V roce 1758 přidali ještě erb Vartenberků.

Budovcové z Budova

Český vladycký rod, později panský. Nejstarším ověřeným předkem je z počátku 15. století majitel tvrze Budov na Karlovarsku, Purkart z Budova. Nikdy nedrželi velký majetek, až potomci Václava Budovce (†1541), jenž zplodil dohromady 15 dětí.
V červeném poli štítu erbu se nacházejí dvě stříbrná břevna.

Páni z Bergova

Německý panský rod, pocházející z Duryňska. Z hradu Bergau, stojícím jižně od Jeny, přišel do Čech ve 14. století Ota z Bergova nejprve s Těmou z Koldic a míšeňským vojskem na pomoc Jindřichu Korutanskému, později i Jindřichovi z Lipé. V roce 1319 se pojmenovával jako pán hradu Geisbergu (Supí hora, tj. Kyšperku), o tři léta později vyženil hrad a panství Bílina. Jeho potomci oba hrady prodali a koupili Trosky, Chlumec nad Cidlinou a Zbiroh. Základ rodovému majetku položili Ota starší z Bergova, jenž si vzal Anežku z Vartemberka, a Ota mladší z Bergova, jenž se oženil s jednou z dcer rodu Žeberků.
V pravděpodobně stříbrném poli štítu erbu byla pokosem položena červená okřídlená ryba. Podobně vypadal i klenot.

Clam-Gallasové

Rodina byla větví rodu Clamů z Korutanska, jejichž jedna část přijala roku 1757 jméno vymřelého rodu hrabat Gallasů z italského Tridentska. Jejím zakladatelem byl hrabě Christian Philipp Clam-Gallas (1748-1805), synovec posledního člena rodu Gallasů hraběte Philippa Josefa, který se oženil s dědičkou gallasovského jmění, Marií Annou, hraběnkou z Gallasu. Byl podobně jako jeho syn, nejvyšší maršálek Království českého a předseda Společnosti vlasteneckých přátel, Christian Christoph (1771-1838) mecenášem Ludwiga van Beethovena, který připsal Josefíně Clam-Gallasové dvě skladby, i hudby a orchestrů v Čechách. Mezi významné členy rodu náležel generál jízdy Eduard Clam-Gallas (1805-1891), který roku 1850 vyženil část majetku Ditrichštejnů. Rodina vymřela v mužské linii Franzem Clam-Gallasem (1854-1930). Majetkové těžiště rodu leželo v Jizerských horách, kde Clam-Gallasům patřil zámek Frýdlant, hrad Grabštejn, zámek Lemberk a okolí Liberce. Vlastnili paláce v Praze a Vídni. Majetek v Československé republice byl dcerám posledního hraběte zabaven v roce 1945.
Jejich znak vznikl spojením gallasovské orlice a zlatého břevna s clamovskou kočkou na stříbrně a černě děleným polem. Uprostřed leží panna držící parohy.

Clary-Aldringerové

Rakousko-český šlechtický rod. Jako první přišel na české území František Clary de Riva spolu s císařským vojskem a koupil zkonfiskované statky na Žatecku. Později obdržel inkolát a povýšil do panského stavu.
Knížecí znak je čtvrcený červeným pruhem napříč, uprostřed se nachází štítek s císařským orlem na zlatém poli. Nahoře vpravo se třpytí tři stříbrné hvězdy na modrém poli, vlevo leží na zlatém poli koruna s dvěma černými háky. Dole vpravo vidíme ve zlatém poli tři šindele, vlevo svítí v modrém poli bílá věž.

Páni z Cimburka

Historie rodu je spojena se třemi stejnojmennými hrady. Ten první u Kutné Hory stál snad ve 12. či 13. století. Dalšími jsou roku 1308 zmiňovaný hrad u Moravské Třebové a po roce 1320 Bernardem z Cimburka postavený hrad u Kyjova. V roce 1358 dostal Ctibor jako léno městečko a tvrz Tovačov, proto se tato moravská větev začala psát Tovačovští z Cimburka.
Tzv. mluvící znak pánů z Cimburka (cimbuří) známe z pečetí na počátku 14. století. Jednotlivé linie rodu ale mívaly stínky cimbuří různě uspořádány, ale vždy však v barvách stříbrné a červené. Ani klenot nebyl pro všechny členy rodu společný. U některých se nacházel i klobouk s cimbuřím, nebo dokonce psí hlava se splývavýma ušima. Tovačovští z Cimburka však měli za klenot červená orlí křídla se stříbrným cimbuřím. V červeném štítu pak nosili trojici stříbrného cimbuří se střídavě postavenými stínky.

Černínové z Chudenic

Též Czerninové z Chudenic, patří mezi nejvýznamnější a nejstarší české rody. Podle Františka Palackého pochází z rodu Drslaviců (vedle Švihovských z Rýzmberka a pánů z Dolan), podle Bohuslava Balbína od Přemyslovce Jindřicha Znojemského. Nejstarší jistý prapředek je doložen dokumentem z 12. století, kdy také již existovaly Chudenice, které rod za celou svou historii nemusel prodat. Do 16. století patřili mezi velmi chudé rody, ničím nevynikali, později se rozvětvili na několik linií, radnickou, tasnovickou a chudenickou, které brzy vymřely.
Znak v běhu staletí měnili, avšak pravá polovina zůstala červená, v levé modrobílé polovině se nacházejí tři horizontální pruhy. Při povýšení do erbu přibyly iniciály Rudolfa, Matyáše a Ferdinanda II. s rakouským štítkem, později doprostřed dodali iniciály F III (tj. Ferdinand III. Habsburský).

Černohorští z Boskovic

Páni z Boskovic byli jedním z nejvýznamnějších moravských šlechtických rodů. Za domnělého předka rodu je podle erbovní pověsti zaznamenané Bartolomějem Paprockým z Hlohol považován ptáčník Velen, který dostal od moravského markraběte svůj erb a lénem panství, kde byl později vystavěn hrad Boskovice. Rod se dělil na čtyři větve: nejstarší boskovickou, svojanovskou, černohorskou a bučovickou. Zajímavostí je, že všechny větve rodu vymřely v průběhu 16. století.
V erbu vždy nosili znamení zvané hřeben, což je krokev o sedmi hrotech. Sedláček uvádí původní barvy jako červený hřeben ve stříbrném štítu, což je však omyl. Erbovní kniha Konrada Schnitta v Basilejském archivu z 15. století má prokazatelně barvy známé i z pozdějších dob – červený štít se stříbrným či bílým hřebenem. Klenotem jsou dva dubové věníky na červeném sametovém polštáři.

Ditrichštejnové

Ditrichštejnové či Ditrichsteinové nebo Dietrichsteinové jsou starobylý rod původem z Korutan, který se v 16. století rozdělil na rakouskou a českomoravskou větev. Počátky rodu kladou Ditrichštejnové až do 11. století, ale prokazatelná posloupnost je teprve v osobě Pankráce z Ditrichštejna, který bojoval v roce 1492 s Turky a jehož synové byli povýšeni do stavu říšských pánů. Adam z Ditrichštejna (1527-1590) působil jako diplomat po celé Evropě a také doprovázel syny císaře Maxmiliána II. Habsburského Rudolfa a Arnošta na cestě do Španělska ve funkci vychovatele. V roce 1575 získal panství Mikulov, které se potom stalo jádrem moci moravské větve rodu. V Mikulově se nachází i Ditrichštejnská hrobka.
Původním erbem rodu byly dva stříbrné vinařské nože se zlatými rukojeťmi ve zlatočerveném pokosem děleném štítu. Roku 1769 přijali Ditrichštejnové dodatečné příjmení vymřelého rodu Pruskovských z Pruskova a zároveň začali užívat i čtvrcený štít tohoto rodu s jelenem ve zlatočerveném poli a dvěma podkovami ve stříbrnočerveném poli, na nějž pak kladli svůj vlastní erb do srdečního štítku. Když roku 1802 získali další příjmení vymřelých Leslieů, přibyl leslieovský erb tří zlatých přezek do levé třetiny velkého štítu, v pravé třetině byl erb Pruskovských a ve střední třetině pak čtyři pole vyženěná původními Ditrichštejny v dřívějších dobách. Štítonoši byli dva zlatí gryfové. Klenotem pak byly tytéž štítové vinařské nože postavené na zlaté korunce a chráněné třemi pštrosímy péry. S obdrženými knížecími tituly a po spojení s uvedenými dvěma rody nakonec štít obsahoval jedenáct polí.

Drnovští z Drnovic

Vladykové, později páni z Drnovic byli moravským rodem, který měl sídlo na tvrzi v Drnovicích (u Lysic), později v Rájci. Počátky rodu Drnovských z Drnovic jsou zahaleny tajemstvím. Je však jisté, že pocházejí ze stejného kořene, jako páni z Kunštátu, poněvadž mají téměř totožný znak. Z roku 1252 se uvádí jistý Mikuláš z Drnovic, ale nic bližšího není známo. Prvním jistým členem rodu je Jindřich z Drnovic, který se připomíná v letech 1353-1368. Roku 1391 se uvádí tvrz, kterou vlastnil jeho syn Jan z Drnovic.
Na stříbrném štítě erbu Drnovských jsou v jeho horní polovině tři černé pruhy.

Dubanští z Duban

Stará vladycká rodina řečená po Dubanech u Libochovic. Původně drželi malé statky na Litoměřicku, počátkem 15. století se rozvětvili na linii Dubanských z Duban a Žichovců z Duban. Vedle nich se později ještě vyskytla linie Soušských z Duban. Oldřich Dubanský z Duban držel Liběšice, Byčkovice a Ploskovice, byl královským radou, v letech 1548-1560 hejtmanem Pražského hradu, v letech 1552-1569 královským podkomořím. Oldřichem rod Dubanských z Duban nadobro vyhasl.
Na zlatém poli štítu stříbrný beránek a nad helmou jako klenot lilie.

Páni z Donína

Páni z Donína (též purkrabí z Donína) je stará německá panská rodina, jejíž jedna větev zdomácněla na českém území a dostala název podle hradu Donín (ve stejnojmenném saském městě; hrad již existuje jen jako zřícenina), kde funkci purkrabí v letech 1152-1180 vykonával zakladatel rodu Jindřich z Rotova.
Ve znaku mají dva zkřížené jelení parohy v modrém poli.

Fictumové

Šlechtický rod původem z Duryňska. Jméno odvozovali od latinského vicedomus, neboť zastáváli úřady dvorních maršálků ve službách u saských knížat. V polovině 15. století se dostali na české území. Jako první přišel roku 1451 Opel, který prchal před nepřízní saského knížete Viléma. Roku 1453 zakoupil hrad Nový Šumburk, který odkázal svým čtyřem synům, kteří k rodinnému jmění získávali další statky, např. Teplice, Vintířov, Libouš, Perštejn u Klášterce na Ohří a Klášterec nad Ohří. Fictumové se rozvětvili na několik linií, všechny, kromě saské, během třicetileté války vymírají a mizí.
Česká větev si do znaku dala černý kmen, na kterém rostou tři (pravděpodobně) jablka.

Harantové z Polžic a Bezdružic

Stará česká vladycká rodina, která původně příslušela k jedné z větví Kořenských z Terešova. Pocházeli z Plzeňska. Původ odvozovali od Buška z Bezdružic, jenž žil na konci 14. století. Nejznámějším z rodu Harantů se stal Kryštof, jenž proslul jako cestovatel, spisovatel, politik a voják.
Ve znaku měli kohouta, od 15. století byl bílý s černým ocasem na červeném podkladu.

Haugvicové z Biskupic

Též Haugwitzové, hraběcí rodina pocházející z Míšně. Do Čech, na Kladsko a na Moravu přišli přes Lužici ve 13. a 14. století. Později se usadili i ve Slezsku či Prusku. Z velkého rozrodu se vytvořilo mnoho linií. Haugvicové z lochotínské větve bojovali v armádě Jiřího z Poděbrad. Jan byl manem Jindřicha z Lipé, Rudolf působil jako hejtman chrudimského kraje, okolo roku 1376 Jindřich vlastnil hrad Bouzov.
Na červeném podkladu štítu se nachází černá beraní hlava se zlatými rohy. Tento znak je společný pro všechny větve.

Hasištejnští z Lobkovic

Lobkovicové jsou staročeská rytířská a později panská šlechta pocházející z konce 14. století. Do roku 1919 se psali z Lobkowitz (foneticky přepsaná německá forma českého z Lobkovic - podle vsi Lobkovice u Mělníka). Roku 1919 hlava rodiny rozhodla, že se rod bude psát Lobkowicz místo Lobkowitz (tedy česky ovšem s ponecháním písmen w a z). Prapředkem rodu byl zeman Martin z Újezda (zemřel před 1397) z Újezda (vesnice nedaleko České Lípy), který majetkem nepatřil zrovna k nejbohatším. Roku 1435 se rod Lobkoviců rozdělil na dvě větve: Hasištejnští z Lobkovic a Popelové z Lobkovic, po roce 1459 ještě na několik dalších větví: bílinskou, peruckou, tachovskou, duchcovskou a později také chlumeckou a zbirožskou. Z chlumecké linie pocházel jeden z nejvýznamnějších představitelů rodu Lobkoviců: Zdeněk Vojtěch z Lobkovic (1568-1628). Roku 1599 byl jmenován nejvyšším kancléřem Království českého. Za manželku si vzal vdovu po Vilému z Rožmberka Polyxenu z Pernštejna.
V 16. století získali Lobkovicové bohatě zastoupený erb, v němž se objevily všechny tituly i nároky rodu: černá perštejnská zubří hlava, anděl zaháňského vévodství, hlohovská černá orlice, také erb Sternsteinu a polepšení znaku i výraz knížecí důstojnosti v podobě lva a pruhů ve zlatém poli. Přes toto byl položen původní čtvrcený štít.
Viz též samostatné heslo Lobkovicové!

Herbersteinové

Šlechtický rod Herbersteinů, pocházející z východního Štýrska, se připomíná v roce 1287. Prapředkem byl Otto z Aflenzu, který se psal s přídomkem "von Hartberg". Poté co roku 1290 získal do držení hrad Herberstein, psal se po něm. Roku 1537 byli Herbersteinové povýšeni do stavu říšských baronů. Roku 1644 obdrželi knížecí titul a roku 1710 byli povýšeni na říšská hrabata. Kolem roku 1600 založil baron Johann Bernhard d. Ä. von Herberstein slezsko-kladskou rodovou větev Herbersteinů. V Čechách a na Moravě vlastnili Herbersteinové např. Budyni nad Ohří, Golčův Jeníkov, Velké Opatovice, Lkáň, Libochovice, Slatinu pod Hazmburkem, Třešť a Vlachovo Březí.
Erb rodu Herbersteinů nesl prvotně ve štítu stříbrnou krokev na červeném poli. Podle tradice tato krokev symbolizuje kosu a připomíná první Herbersteiny, kteří obdělávali půdu jako sedláci.

Hodičtí z Hodic

Starý moravský vladycký rod, jenž v 17. století povýšil do panského a později i do hraběcího stavu. Pochází z Hodic na Jihlavsku. Rodová linie se rozdělila na dvě hraběcí odnože. Hodicko-olbramovická vymřela koncem 18. století, hodicko-rudoltická větev existuje pod jménem Hoditz-Polzer dodnes.
V původním znaku měli v jednom červeném poli stříbrný roh a naopak. Po povýšení tento znak přesunuli do srdečního štítku. Ve stříbrném štítu přibyl červený lev a naopak stříbrný lev na červeném podkladu.

Horečtí z Horky

Páni z Horky (někdy též z Horek - Horečtí z Horky - de Horka - de Monte) jsou jednou z nejstarších moravských erbovních rodin, připomínaných už od 13. století, kdy ovládali mj. území tehdejší Lucké provincie na moravsko-uherském pomezí. Roku 1641 byli Horečtí z Horky povýšeni do panského stavu a 11. prosince 1653 vzati mezi jeho starožitné rody.
Horečtí mají ve štítu kosmo hradební zeď, nad štítem přilbu s korunkou, v klenotu půl jednorožce. Součástí znaku některých obcí, jejichž historie je spojena s rodem pánů z Horky, se staly části jejich erbu, např. Radslavice (jednorožec), Horka nad Moravou, Mouchnice (kosá hradba).

Hrabišici

Též Hrabišicové, později Páni z Rýzmburka, byl český šlechtický rod, pocházející ze 13. století. Setkáváme se s nimi v knížecích službách, a to jak u Fridricha, který byl kronikářem Jarlochem pro svou neobratnost na knížecím stolci nazýván neobratným vozkou, tak také za vlády Přemysla Otakara I., Jindřicha Břetislava, Václava I. a též Přemysla Otakara II. Opětovně se dostali mezi vysokou šlechtu za vlády Karla IV., za Václava IV. ovšem poněkud ustoupili do pozadí a husitská revoluce znamenala konec jejich někdejší moci.
Společným mluvícím znamením všech Hrabišiců byly hrábě, ale jednotlivé větve tohoto velikého rodu, jejichž souvislost není vždy zcela jasná, nosívaly tyto hrábě v různých barvách. Na jedné pečeti je vidět dokonce dvoje zkřížené hrábě. Černé hrábě ve zlatém poli jsou zobrazeny i na Klaudyánově mapě Čech z roku 1518. Pro Kostky z Postupic jsou doloženy zlaté hrábě v modrém nebo černém poli. Rovněž klenot býval pro jednotlivé větve Hrabišiců velmi proměnlivý; nejčastěji to bývalo orlí křídlo nesoucí někdy hrábě; Kostkové z Postupic mívali na přilbě i vlčí hlavu.

Hrobčičtí z Hrobčic

Český vladycký rod pocházející z Hrobčic na Teplicku. První zmínky pocházejí až ze 16. století. Předek Jeroným z Hrobčic dostal erb i majestát od krále Ludvíka Jagellonského. Jeho potomci koupili Holešovice, Slatinu a Pětipsy na Žatecku. Koncem 18. století rod Janem Jáchymem mizí.
Štít erbu je rozdělen na čtyři barevná pole, střídavě červená a modrá, přes něž se točí dva hadi, zlatý a stříbrný.

Hrzánové z Harasova

Český vladycký rod, v průběhu staletí povýšený do panského a hraběcího stavu. Přídomek převzali od hrádku Harasov na Mělnicku. Prvním ověřitelným příslušníkem rodu se stal Dobeš, žijící v 2. polovině 14. století. V 16. století se rod rozdělil do několika větví. Drželi Housku, Vidim či Kokořín. Adam z Harasova nashromáždil značné jmění, koupil Lanšperk, Ronov a Červený Hrádek, stal se purkrabím hradeckého kraje, v letech 1615-18 zastával funkci purkrabího na Karlštejně. Zabýval se podnikáním, značnou část svého majetku získal lichvářským půjčování peněz.
Štít erbu je polcený, pravá část (míněno heraldicky, tzn. z pohledu nositele) má stříbrnou barvu, levá polovina se dále dělí na horní červené a dolní černé pole. V klenotu měli síto. Celý znak používali i po povýšení.

Páni z Hradce

Patřili k rozrodu Vítkovců. Po celou dobu svého trvání tento rod patřil mezi nejvlivnější a nejbohatší šlechtické rody v království a úzce spolupracoval se svými příbuznými Rožmberky. Rod založil Vítek z Prčice, jenž daroval svému synovi Jindřichovi z Hradce (1205-1237) opevnění (později Jindřichohradecký hrad a zámek). Jindřich ho pak přestavil a stalo se hlavním sídlem rodu.
Původně užívali jako erb zlatou pětilistou růži v modrém poli. Později původní znak dali do srdečního štítku. V samotném čtvrceném štítu se zlatou kotvou a zlatým písmenem "M" byl ještě zelený vavřínový věnec a zlatočervené dělené pole.

Chanovští z Dlouhé Vsi

Český šlechtický rod, který vznikl v 15. století. Vlastnili statky v jihozápadních Čechách (Rabí). Albert Chanovský byl významným jezuitským misionářem. Rod vymřel roku 1877.
Vladykové z Dlouhé Vsi nosili podle pečetí ve 14. století ve svém erbu původně kotouč, někdy hořící, klenotem byly rohy. Roku 1456 byl erb polepšen přidáním kopí (pole štítu bylo popsáno jako černé), ale toto polepšení se neujalo. Od 16. století bylo pole modré a v něm oválný štít s hrotem, někdy popisovaný jako železný či bronzový, v praxi však zpravidla stříbrný se zlatými hřeby. Klenotem se stal rostoucí zlatý kůň.

Páni z Illburka

Český šlechtický rod původem z Německa. V Čechách žili od 15. století. Drželi statky v severozápadních Čechách (Egerberg, Hauenštejn, Himlštejn, Šumburk, Týřov). Rod vymřel v 16. století.
Erb Illburků je napříč rozdělený: ve vrchní zlaté části vystupuje z rozdělení černý lev a ve spodní modré části jsou tři stříbrné hvězdy; z helmu vyniká lev mezi dvěma křídly.

Janovští z Janovic

Stará česká vladycká a panská rodina. Mají společné předky s mladší linií rodu, Klenovskými z Klenové, jejichž hrad se tyčil v blízkosti Janovic nad Úhlavou na Klatovsku.
Spolu s Klenovskými měli stejný (podobný) i erb. Na červeném podkladu se nacházelo stříbrně a modře šachované břevno. Podobný erb měli Trautenbergové a patrně vycházel z erbu Babenberků. Šachování břevna Janovských patrně odpovídá Bavorsku, jestliže výchozí hrad Pajrek je původně německy Baiereck.

Kaplířové ze Sulevic

Stará česká vladycká rodina. Svůj přídomek odvozují od vsi Sulevice u Lovosic. Hlavní větev založili bratři Hanuš a Jarek, později se rozmnožila a vytvořila mnoho odnoží. K hlavní větvi přibylo dalších šest linií. Majetek drželi převážně na Lovosicku a Litoměřicku (např. Libochovany, Milešov, Nedvědíč, Újezd pod Ostrým, Solany, Skalku, Tuchořice či Netluky). Jedna z větví více než sto let vlastnila Vimperk. Po jistou dobu měli v držení i Zvíkov, který později vyměnili za Zbiroh.
Původně měli ve znaku pouze orlí křídlo, které v průběhu doby změnilo barvu na stříbrnočerveně šachované v modrém poli, k tomu po povýšení do hraběcího stavu připojili erb s poloviční orlicí.

Kapounové ze Svojkova

Starý český vladycký rod, v 17. století povýšený do panského stavu. Původ rodového jména není jasný, je však spojován s hrádkem Svojkov u Nového Boru i s rytíři z Kačice, kteří se později začali nazývat Kapouny.
Původní znak se dělil na stříbrnou a černou část, později rod přidal čtyři stříbrné lvy do červeného pole i pátý, černý, s hořícími dělovými koulemi.

Kinští z Vchynic

Rod Kinských je staročeský rytířský a později panský šlechtický rod, pocházející z počátku 13. století. Jméno Kinský pochází z nesprávného německého přepisu původního jména Vchynský z Vchynic a z Tetova, což pochází od jména vesnice a tvrze nedaleko Lovosic. Toto jméno se později začalo psát Chynský a po třicetileté válce začalo být užíváno tvaru Kinský.
Erb této rodiny obsahuje tři stříbrné vlčí zuby na červeném štítě, jdoucí zprava doleva (heraldicky ovšem zleva doprava). Původně byl tento štít rozdělen těmito zuby na poloviny. Existují i vyobrazení, kde se jedná o tři žluté vlčí zuby na černém pozadí.

Klenovští z Klenové

Klenovští z Klenové též Klenovští z Klenového (Klenowsky von Klenowa, později von Klenau und Janowitz), rytíři, páni později hrabata, patří k významným českým rodům. Je nepochybné, že Klenovští z Klenové jsou stejného původu jako Janovští z Janovic. Genealogicky jsou nejmladší odnoží Janovských z Janovic. Zmínku zasluhuje hned první z nich, Bohuslav, jehož roku 1291 král Václav II. jmenoval do poselstva zastupujícího českou stranu v jeho sporu s bavorským vévodou Ludvíkem. Páni z Klenové drželi hrad Klenová. Vlastnili také Volyni, Protivín, Žinkovy, Železnou Rudu a Benátky nad Jizerou.
Mají podobný znak s Janovskými z Janovic. V erbu se nachází ve třech řadách stříbromodře šachované břevno v červeném poli. Janovští z Janovic užívají stejné břevno, v minulosti rovněž obloukovitě prohnuté. Klenotem Klenovských z Klenové jsou rozevřená křidla. Při povýšení do stavu říšských hrabat v Řezně dne 15. října 1630 jim byl erb polepšen přidáním stříbrného srdce do dolní části štítu. Do klenotu mezi křídla byly pod sebe doplněny iniciály "F M R" což značí zkratky (iniciály) jmen císařů Ferdinand I., Matyáš, Rudolf II.

Klinštejnové z Helfenburka

Páni z Klinštejna byli starou panskou rodinou z Českolipska. Jsou známí z období 13. až 17. století, potom rodina po meči vymřela. V 15. století se rod rozdělil do tří větví: Kokořínští, Škvorečtí a Míčanové.
Soudě dle užívaného erbu (černé ostrve ve zlatém poli) rodina pocházela ze starobylého rodu Ronovců.

Kolovratové

Starý český šlechtický rod. Pravděpodobným zakladatelem byl ve 14. století Albrecht starší z Kolowrat, hejtman Vogtlandu a králův maršálek. Nevelká vesnice Kolovraty je dnes součástí Prahy. Albrecht měl šest synů: Ješka, Albrechta mladšího, Mikuláše Žehrovského, Purkarta Bezdružického, Herborta Mašťovského a Aleše, z nichž čtyři založili jednotlivé rodové větve.
Znak měli společný s několika dalšími rody jako například Janovici, Čejky či Dvořeckými. Na modrém podkladu se nacházela orlice z poloviny stříbrná a červená, na krku měla zlatou korunku. Po zisku hraběcího titulu některé větve přidaly polepšení v rakouském štítku či změnily orlici na orla.

Kostkové z Postupic

Starý český vladycký rod, pocházející z Postupic na Benešovsku, který svojí statečností, významem a především bohatstvím nepozorovaně vstoupil do velké panské společnosti.
Ač si heraldika není jista barvou pole ve štítu erbu, která bývala snad černá či modrá, hrábě ve znaku jsou nezpochybnitelné. Ty v jejich erbu naznačují společný původ s ostatními Hrabišici. Barvy erbu byly proměnlivé. Basilejská erbovní kniha Conrada Schnitta uvádí zlaté hrábě v černém poli, Klaudyánova mapa Čech má naproti tomu černé hrábě na zlatém poli. Barvy se nakonec ustálily v provedení zlatých hrabí v modrém poli. V těchto barvách nakonec přešel erb i do znaku města Brandýsa nad Orlicí. Klenotem se v pozdějších dobách stala černá hlava vlka vetknutá ve zlaté korunce. V průběhu 15. století se v klenotu objevovalo také černé orlí křídlo se zlatými hráběmi.

Kounicové

Stará česko-moravská rytířská a později panská rodina. Svůj původ odvozují od těch, kteří měli ve znaku leknín. Podle této indicie by k rodu mohl příslušet i Heřman a Hroznata, kteří v 1. polovině 12. století pobývali v Jeruzalémě. Jejich potomci měli údajně založit hrad v Dolních Kounicích na Moravě. Jednu větev vytvořili Stošové z Kounic, kteří se později rozdělili na moravskou a českou linii. Druhé dali vzniknout Šiškové z Kounic, kteří jsou považováni za přímé předky pozdějšího hraběcího rodu.
V původním znaku nosili dva bílé zkřížené leknínové listy v červeném poli a modré růže na zlatém podkladu podle Sezimů z Ústí. Po povýšení do hraběcího a knížecího stavu do erbu přidali další znaky získaných lén.

Krajířové z Krajku

Starý rod, který pochází z Kraňska. Na české území přišli koncem 14. století a zdomácněli zde. Konrád Krajíř přišel do Čech jako dvořan krále Václava IV. a 1381 získal hrad Landštejn. Albrecht později přikoupil Bílkov a Dačice. Koncem 15. století se Krajířové rozdělili do dvou větví – bystřické a boleslavské.
Štít erbu Krajířů z Krajku je pokosem dělený na červenou a bílou polovinu.

Páni z Koldic

Panská rodina pocházející z Míšně, která se ve 14. století usadila v Čechách, kde Těma I. z Kolditz obdržel v roce 1330 od krále Jana Lucemburského hrad a město Krupku s cínovými horami a sídlo Trmice.
Zlatý štít erbu je vodorovně dělený, v horní polovině vyrůstá černý lev, dolní polovinu tvoří střídající se čtyři stříbrná a červená kosmá břevna, jako na znaku města Colditz.

Páni z Kravař

Starý moravský šlechtický rod, náležící do rozrodu Benešoviců. Kravařové se záhy rozdělili na dvě hlavní rodové větve. Vok II. z Kravař se stal zakladatelem plumlovsko-strážnické větve, když v roce 1325 získal Plumov od krále Jana Lucemburského. Větev se dále dělila na plumlovskou a strážnickou odnož. Bratři z druhého manželství Voka I. z Kravař Ješek z Kravař a Drslav z Kravař se stali zakladateli fulnecko-jičínské větve.
Ve znaku nosili zavinutou střelu, ke které se váže příběh o zápasníkovi, jenž svému soupeři vytrhl knír, nabodl jej na střelu a podal jako důkaz vítězství.

Páni z Kunovic

Moravský vladycký rod, který později povýšil do panského stavu. Pocházeli z Kunovic nedaleko Uherského Hradiště. V 15. století drželi jeden statek, časem však své jmění rozmnožili (Uherský Brod, Ostrov, Novojičínské panství ad.).
Na červeném podkladu štítu byl modrý pruh a v něm dva zlatí jeleni. Po povýšení do stavu říšských hrabat přidali do červeného pole ještě dvě zlaté korunky.

Páni z Kunštátu

Páni z Kunštátu a Poděbrad byli původně moravským šlechtickým rodem, za jehož prapředka je považován olomoucký purkrabí Gerhard ze Zbraslavi († kolem 1240). Rozrodem tohoto významného rodu vzniklo několik větví, které spojoval erb vrchních pruhů. Jejich příslušníci zastávali celou řadu vysokých zemských úřadů a působili i ve funkcích provinciálních správců a královských purkrabí. Nejznámějším představitelem rodu byl v 15. století český král Jiří z Kunštátu a Poděbrad.
Na stříbrném štítě erbu jsou v jeho horní polovině tři černé pruhy.

Lemberkové

Lemberkové či páni z Lemberka jsou starobylý šlechtický rod, který vzešel v 13. století z Markvarticů. Je nazýván podle hradu Lemberk, založeném v roce 1240 poblíž Jablonného v Podještědí. Zakladatelem hradu i rodu byl Havel z Jablonného, později z Lemberka. Lemberkové v Čechách vymřeli po meči v 15. století.
Štít erbu je polcený, pravá část (míněno heraldicky, tzn. z pohledu nositele) má stříbrnou barvu, levá polovina černou.

Lichtenštejnové

Lichtenštejnové, panující ve stejnojmenném státě mezi Rakouskem a Švýcarskem, pochází původně ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve Střední Evropě. Okolo roku 1136 byl poprvé zmíněn Hugo z Lichtenštejna jako nositel tohoto jména. Rodina dnes čítá přes stovku členů, z nichž jen část žije v Lichtenštejnském knížectví. Ve 13. století se rodina rozdělila na tři větve: lichtenštejnskou (Murau) zvanou také štýrskou, rohravskou a petronellskou. Další rozdělení se událo na počátku 16. století, když se smlouvou z roku 1504 vytvořily linie steyreggská, valtická a mikulovská.
Původně měli Lichtenštejnové zlatočerveně dělený štít, v 16. století se objevuje čtvrcený erb s polepšením, od roku 1709 je znak totožný se znakem jejich knížectví. Srdeční štítek je shodný s původním erbem, v prvním poli má slezskou orlici, v druhém zelenou routovou korunu pokosem na zlatých a černých průzích, ve třetím poli znak Opavska, ve špici krnovský lovčí roh, ve čtvrtém poli harpyji (orla s dívčí hlavou), což je symbol Východního Fríska.

Lobkovicové

Lobkovicové jsou staročeská rytířská a později panská šlechta pocházející z konce 14. století. Do roku 1919 se psali z Lobkowitz (foneticky přepsaná německá forma českého z Lobkovic - podle vsi Lobkovice u Mělníka). Roku 1919 hlava rodiny rozhodla, že se rod bude psát Lobkowicz místo Lobkowitz (tedy česky ovšem s ponecháním písmen w a z). Prapředkem rodu byl zeman Martin z Újezda (vesnice nedaleko České Lípy), který majetkem nepatřil zrovna k nejbohatším. Roku 1435 se rod Lobkoviců rozdělil na dvě větve: Hasištejnští z Lobkovic a Popelové z Lobkovic, po roce 1459 ještě na několik dalších větví: bílinskou, peruckou, tachovskou, duchcovskou a později také chlumeckou a zbirožskou. Z chlumecké linie pocházel jeden z nejvýznamnějších představitelů rodu Lobkoviců: Zdeněk Vojtěch z Lobkovic (1568-1628). Roku 1599 byl jmenován nejvyšším kancléřem Království českého. Za manželku si vzal vdovu po Vilému z Rožmberka Polyxenu z Pernštejna.
V 16. století získali Lobkovicové bohatě zastoupený erb, v němž se objevily všechny tituly i nároky rodu: černá perštejnská zubří hlava, anděl zaháňského vévodství, hlohovská černá orlice, také erb Sternsteinu a polepšení znaku i výraz knížecí důstojnosti v podobě lva a pruhů ve zlatém poli. Přes toto byl položen původní čtvrcený štít.

Páni z Lichtenburka

Starý český panský rod, jedna z větví Ronovců (spolu s pány z Lipé, Berky z Dubé, pány z Pirkštejna, s Klinštejny). Nazývali se podle hradu Lichtenburka - česky Lichnice. Ve 13. století patřili k nejvýznamnějším a nejbohatším šlechtickým rodům v zemi, a to zejména z důvodu těžby stříbra v jejich tehdejším městě Brodě, později Německém Brodě, resp. Havlíčkově Brodě. Na počátku 14. století však toto město a panství ztratili, což vedlo k jejich postupnému majetkovému úpadku.
Černé ostrve na zlatém podkladu jsou společným znakem všech větví Ronovců. V klenotu měli na přilbě kapra na pavím ocase (paví kytě).

Páni z Lipé

Starý český panský rod. Společný předek všech větví Ronovců, Smil Světlický, se zasloužil i o pány z Lipé. Smilův vnuk Chval asi založil hrad i město Lipá. Rod se ihned rozdělil na lipskou a pikrštejnskou větev. Jindřich z Lipé držel Žitavu, svým vlivem byl od počátku 14. století považován za druhého muže země po králi. Zasloužil se o uhájení Kutné Hory před císařem Albrechtem, za což obdržel funkci podkomořího. Účastnil se vypuzení korunovaného krále Jindřicha Korutanského ze země. Byl jedním ze šlechticů, kteří přivedli Jana Lucemburského na naše území. Za odměnu získal Žitavu , Jan jej jmenoval zemským hejtmanem a dědičně získal úřad nejvyššího maršálka v království. Vlastnil majetek v severních Čechách, Krumlov, Lipnici, Brod a statky měl i na Moravě, kde roku 1329 zemřel.
Erb měli shodný s pány z Lichtenburka, ve zlatém štítě měli černé ostrve a kapra v klenotu.

Páni z Lomnice

Starý moravský rod, pocházející z rodu Tasovců. Prvními historicky doložitelnými členy rodu jsou bratři Bohuš a Vznata, který se uvádí v letech 1227-1234 jako znojemský purkrabí. V letech 1237-59 Vznata držel s bratrem Tasov. Vznata byl též v letech 1254-1277 královským číšníkem. Koncem 13. a počátkem 14. století se rod rozvětvil na dvě linie. První z nich držela Tasov a Lomnici, druhá Velké Meziříčí. Páni z Lomnice vlastnili v průběhu času tyto hrady: Lomnici, Velké Meziříčí, Tassenberk, Bukov, Náměšť nad Oslavou, Brumov, Ledeč nad Sázavou, Mostiště, Letovice, Louku, Pyšolec, Rájec, Zubštejn a další. Počátkem 17. století rod ve všech větvích vymřel po meči.
Ve štítě měli ve stříbrném poli černé křídlo se zlatou pružinou. Ne všechny rodové linie však měly stejná vybarvení.

Magnisové

Italský šlechtický rod, usazený po bitvě na Bílé hoře v českých zemích. V letech 1622–29 drželi panství Žleby v Čechách. Nejvýznamnější část rodového jmění vybudovali na Moravě (panství Strážnice), později získali panství Přestavlky, Přerov a další.
Štít erbu byl rozdělený na tři pruhy: v horním byla orlice, ve středním lidská ruka, v dolním tři kosmé pruhy. Klenotem byla ruka mezi dvěma křídly. Roku 1680 byl plukovník František de Magnis povýšen na hraběte ze Strážnice a konečná podoba znaku stanovena tak, že do čtvrceného štítu, v němž se střídal černý orel ve zlatém poli s modrým šikmým pruhem v poli stříbrném, byl položen modrý srdeční štítek s rukou třímající meč. Klenoty byly tři. Kromě klenotu s rukou a mečem mezi dvěma rohy byl prostředním klenotem černý orel, na třetí přílbě pak byla dvě křídla dělená modrozlatě a zlatomodře.

Markvartici

Starobylý šlechtický rod, jeden z prvních na území severních Čech. Dostali jméno po prvním doloženém předku (v roce 1159) Markvartovi (psaném 'Mark-Ward-Us'), který za své služby vládnoucímu rodu Přemyslovců získal rozsáhlá území v povodí řeky Jizery. Jeho četní potomci v průběhu několika generací založili na tomto území četné hrady, městečka, kláštery a podle jejich pojmenování dali vzniknout řadě rodových větví, známých jako Lemberkové, Vartenberkové, Valdštejnové, Páni z Michalovic, Páni ze Zvířetic a další.
Markvartici nosili na počátku 13. století v erbu lva (lvici), někdy ve skoku, někdy kráčejícího. Z té doby známe jen obrazy na pečetích, a proto o barvách markvartického lva (lvice) nelze říct nic přesného. Páni z Vladštejna užívali však vždy barvy modrou a zlatou. Klenotem většiny Markvarticů bývala křídla. Od konce 13. století erb lva (lvice) v některých liniích rodu zcela mizí.

Martinicové

Český šlechtický rod, jehož kořeny sahají do 14. století, s nímž je spjata historie mnoha obcí a měst zejmena na Kladensku a Slánsku. Jejich jméno je odvozeno od tvrze Martinice, později začali použivat rodové jméno Bořitové z Martinic, po zakladateli smečenského zámku Bořitovi z Martinic. Na základě majestátu císaře Ferdinanda byli Martinicové povýšeni na říšská hrabata. Vymřeli (po meči) roku 1788 Františkem Karlem z Martinic. Majestátem z 2. listopadu 1792 se Karel Josef Clam, manžel Marie Anny z Martinic, dcery Františka Karla z Martinic, stal hrabětem z Clam-Martinic.
Jejich znak je podobný s erby Kouniců, pánů z Talmberka či Rychnovských, tudíž s nimi pravděpodobně byli příbuzní. Lekníny jsou na červeném podkladu doplněny zlatou šternberskou hvězdou. V klenotu se později objevil rakouský štítek s iniciálami panovníků, kterým sloužil Jaroslav Bořita.

Mehlové ze Střelic

Slezská vladycká rodina. Jejich předek Baltazar dosáhl roku 1531 říšského šlechtictví, byl pak královským radou a sedal na vratislavském soudě. Měl tři syny: Jiřího, Aleše a Mikuláše. Jiří, královský rada a německý místokancléř v Čechách, koupil roku 1562 Grabštejn, který později zase prodal a pořídil za něj Tolštejn s Rumburkem. Na počátku 17. století se rodina z Čech vystěhovala, nicméně v cizině žila ještě v 18. století.
Erb Mehlů ze Střelic měl stříbrně a červeně čtvrcený štít, na němž bylo položeno modré břevno se třemi stříbrnými liliemi. Klenotem byla stříbrná labuť, rostoucí z helmovní korunky a držící ve zlatém zobáku zlatou střelu; na křídlech labutě byl modrý pruh se třemi liliemi jako ve štítu.

Mitrovští z Nemyšle

Nejstarším známým předkem tohoto rodu byl Litvín z Nemyšle, který zemřel okolo roku 1380. Jan z Nemyšle z jeho přímého potomstva koupil v polovině 15. století od Vratislavů z Mitrovic tvrz a statek Mitrovice, podle nějž se rod začal psát. Mitrovice držel z tohoto rodu naposledy Bohuslav Mitrovský z Mitrovic a Nemyšle. Potomstvo Litvína z Nemyšle v Čechách, které mělo několik větví, vymřelo v 18. století.
Na červeném poli stříbrný kůl, v klenotu rohy dělené střídavě červeno-stříbrně, posázené hroty kopí vždy obrácené tinktury. Při povýšení do hraběcího stavu byly přidány dva klenoty a lvi jako štítonoši. Rodové heslo zní: Aeternus quia purus, ve volném překladu Věčný, protože (zůstává) čistý.

Páni z Michalovic

Starý panský rod z rozrodu Markvarticů. Jmenují se po hradě Michalovice na Jizeře.
Jako erb kdysi používali lva a ve 30. letech 14. století si zvolili půlený černo-stříbrný erb.

Páni z Ojnic

Starý moravský rod připomínaný ve 14. století na Velké Bystřici. Odtud měli někteří členové rodu jméno Bystřice z Ojnic. V majetku rodu na Moravě byly Střílky, Nevojice, Milotice, Hrušky a řada dalších statků. Po meči vymřel rod počátkem 16. století, po přeslici roku 1539.
V nejstarších dobách býval znak pánů z Ojnic zobrazován s různými barevnými odchylkami. Paprocký uvádí, že štít je šestkrát černostříbrně pruhován, a to pokosem, vyskytovalo se však i pruhování obrácené, tj. pošikem. Nicméně v zemských deskách jsou na štítu dva pruhy černé a dva stříbrné, mezi nimi pak další pruh zlatý. Klenotem byly dvě supí hlavy, v 15. století byla někdy mezi ně stavěna tyčka s chocholem z per. Přinejmenším jeden příslušník rodu užíval roku 1444 jako klenot dva rohy.

Perglarové z Perglasu

Německý rytířský rod pocházející z tvrze Perglasu (Chlumku) na Loketsku, kde se připomíná od 2. poloviny 15. století. Šest členů rodu bylo pokutováno za účast ve stavovském povstání v letech 1618-20, přičemž jim byly zabaveny statky na Loketsku a Tachovsku a také hrad Velhartice, který rod vlastnil od roku 1597. V 17. a 18. století držel značně rozvětvený rod řadu statků v západních a jižních Čechách, mezi nimi i Kaceřov, kde sídlil více než tři století do roku 1795. Koncem 18. století získal rod říšský panský stav. Potomci rodu se připomínají v 19. a 20. století.
Štít erbu měl červenou, černou a zlatou barvu, v klenotu vysoký klobouk stejných barev s peřím.

Pernštejnové

Výrazný český a moravský šlechtický rod původně z jihozápadní Moravy. Největšího rozkvětu dosáhli v 16. století, kdy byli vedle Rožmberků jedním z nejbohatších a nejvlivnějších rodů Českého království. Rodu náležela mj. panství Pardubice, Potštejn, Rychnov nad Kněžnou, Litice, Brandýs nad Labem, Lanškroun, Plumlov, Prostějov, Pernštejn, Tovačov, Lipník nad Bečvou, Přerov, Hranice, Louka, Mitrov, Zubštejn aj. Jedním z prvních užívajících erb se zubří hlavou (erb je jedním z nejstarších v českých zemích) byl Štěpán z Medlova (†1235), purkrabí hradu Děvičky na jižní Moravě a správce hradu Veveří. Za počátek písemné historie rodu je považován rok 1208, ze kterého pochází listina úřední povahy. Jejím předmětem byla výměna pozemků mezi Štěpánem a olomouckým biskupem.
Nejznámější varianta znaku pánů z Pernštejna má ve stříbrném štítu černou zubří hlavu s červeným jazykem a zlatou spletenou houžví v nozdrách. V klenotu je zubří hlava s houžví ze štítu. Přikrývadla jsou černo-stříbrná.

Pětipeští z Chýš

Stará česká vladycká rodina, která pocházela ze tří míst v severních Čechách. Za předka je považován Odolen ze Střížovic, avšak až Vilém držel v 2. polovině 13. století Chýš. Jeho syn Frycek vlastnil Pětipes na Kadaňsku. Po zisku hradu Egerberk prosadil, aby se příslušníci rodu psali jako Pětiprstí z Chýš a Egerberka. Přes starobylost rodiny zůstali pouhými vladyky, ani nenabyli velkého jmění.
Na erbu Pětipeských byl modrý kosmý vlnitý pruh na stříbrném štítu. V pozdějších dobách bývalo pole štítu také zlaté a dvě péra v klenotu byla rovněž zlatá a jedno modré. Podle pečetí ze 13. století mívali tehdy Pětipeští i kosmý pruh rovný, nikoli vlnitý.

Petřvaldští z Petřvaldu

Starý moravský rod, nejdříve vladycký, později panský. Jejich prvotním sídlem byl Petřvald, manství biskupství olomouckého v bývalém přerovském kraji.
Stříbrný páv ve zlatomodře štípeném štítu se jako znak Petřvaldských z Petřvaldu objevuje už v polovině 15. století. Barevně je dochován například v sále barokního buchlovického zámku, kde však je místo klenotu na slohově tvarovaném štítu posazena zlatá panská korunka, kterou tehdy byl zdůrazňován rozdíl mezi panským a vladyckým stavem.

Prakšičtí ze Zástřizl

Páni ze Zástřizl byli starý moravský vladycký rod, který pocházel ze Zástřizl severozápadně od Kroměříže. Jako pravděpodobný předek se uvádí zemský stolník Sulislav, který žil na počátku 13. století. Ve 14. století se rod rozdělil do tří větví. Linie držící Kunkovice vymřela velmi časně, podobně jako větev vlastnící Pavlovice. V Zástřizlech bratři Jindřich a Protivec založili dvě odnože této větve. Jan roku 1544 zakoupil Buchlov, Židlochovice, působil jako komoří Markrabství moravského.
V červeném štítu nosili heraldickou stříbrnou lilii, která byla stejná jako u Beřkovských ze Šebířova, přestože tyto rody nemají nic společného. V klenotu měli na přilbě tři pštrosí péra.

Prusinovští z Víckova

Starý moravský vladycký rod, pocházející z Tišnovska, kde založili hrad Víckov. V 2. polovině 15. století koupili statek Prusinovice nedaleko Holešova, hrad Víckov mezitím opustili. Podle nového sídla se začali psát Prusinovští z Víckova. Nepodařilo se jim proniknout do panského stavu, přesto patřili mezi významnější moravské šlechtické rodiny.
V geometrickém znaku měli štípený štít, na pravé straně červený, na levé straně se nachází horizontální stříbrné a černé pruhy.

Redernové

Redernové byli původně severoněmeckým rytířským rodem, který měl majetek ve Slezsku již někdy ve 12. století. Další rodové državy měli v Braniborsku, Anhaltsku a Horní Lužici. Jejich rodovým hradem se stal Ruppersdorf blízko Vratislavi. Do Čech přišli v 16. století, kdy získali frýdlantské panství a vládli v něm až do nuceného exilu po bitvě na Bílé hoře. V roce 1669 povýšila slezská linie do stavu říšských hrabat a natrvalo se usadila v Prusku.
Původním erbem rodu bylo stříbřité kolo o osmi pístech na modrém poli, zopakované v klenotu, kde ovšem bylo položené na paví kytku. Roku 1562 byl tento znak rozhojněn o štěpené pole – vpravo červené se stříbrným břevnem a zkříženými ostrvemi a vlevo zlaté s polovinou černé orlice. Druhý klenot erbu tvořilo šest červeno-bílo-červených praporků na dlouhých kopích.

Rohanové z Guéméné

Původně francouzský šlechtický rod, konkrétně z hradu Rohan ležícího v Bretani. Za zakladatele tohoto rodu se považuje Alain de Porhoët, který začal používat titul vikomt de Rohan (poprvé roku 1118 a později další členové získávají tituly hrabě a kníže de Rohan). Postupem času se rod Rohanů rozštěpil na několik linií: Rohan, Rohan-Poulduc, Rohan-Guéméné, Rohan-Gié, Rohan-Soubise, Rohan-Rochefort a Rohan-Choustník.
Rohanský erb byl červený štít s devíti zlatými routami ve třech řadách. Některé větve začaly používat (zvláště pak vévodové z Bretaně) na levé polovině hermelín. Rohanové také měli právo používat dva zlaté lvy jako štítonoše. Často používali knížecí korunu na erbu s erbovním pláštěm. Mnoho dalších větví začalo používat znaky dalších francouzských provincií a erby po rodech, se kterými se spojily. Rodina Guéméné například požívala Navarské řetězy a francouzské královské lilie a další.

Rokycanští z Okoře

Tento pražský rod, jehož potomci se psávali podle hradu Okoře, nosil štít dělený šikmou zubatou či pilovou čarou, ale některé pečeti ukazují, že dělení bylo někdy vedeno i vodorovně, tj. napříč. O něco později pečeti ukazují dělení šikmé a zároveň udávají i klenot, jímž byly dva rohy. Podle pozdějších dokladů byly barvy štítu i rohů zlatá a červená.

Rottalové

Šlechtická rodina pocházející ze Štýrska. Z rodu vynikli Jan Jakub z Rottalu, který roku 1612 koupil na Moravě panství Napajedla a Jan svobodný pán, později hrabě z Rottalu se stal nejvyšším zemským sudím, nejvyšším zemským komorníkem a roku 1648 zemským hejtmanem na Moravě. K dřívějším statkům na Moravě připojil TLumačov, Kvasice, Holešov a Bystřici. Rod vymřel po meči v 2. polovině 18. století.
Původním erbem Rottalů byl stříbrný heroldský kříž v červeném poli a v této podobě ho Rottalové užívali, jak o tom svědčí plastiky na holešovském zámku i v tamní rottalské hrobce. Jedna erbovní kniha z 18. století však ukazuje i čtvrcený štít, v němž původní erb Rottalů střídá s červeným kosmo položeným svatoantonínským křížem (tj. v podobě písmene T) ve stříbrném poli, jemuž odpovídal i druhý klenot s podobným znamením mezi dvěma stříbrnými křídly.

Rožmberkové

Starý český šlechtický rod z rozrodu Vítkovců. Jméno tato větev získala nejspíš podle hradu Rožmberk, který založil Vok I. z Rožmberka. Hrad zase nejspíš získal jméno podle růže, která byla v různých barevných provedeních znakem všech Vítkovců. Postupem času vzrůstala moc a majetek tohoto rodu. Základy největšího panství v českém státě vznikly na přelomu 12. a 13. století, kdy se vytvořila důležitá rodová centra, např. Prčice, Vyšší Brod, Soběslav, Veselí nad Lužnicí či hrad Blankenberg v Horních Rakousích, kde vznikla další panství, která se zrodila i ve Slezsku či na Moravě. Později přidali Nové Hrady, Třeboň, Strakonice, Sedlčany a další panství na Plzeňsku a dalších částech země. Posledním potomkem rodu byl Petr Vok, který zemřel roku 1611 a který kvůli dluhům musel prodat dvě třetiny rodového majetku.
V erbu Rožmberků je červená růže. Vilém z Rožmberka přidal červeno-stříbrné kosmé pruhy, které měli upozorňovat na údajnou příbuznost s italský rodem Ursiniů.

Rytíři z Bünau

Rytíři z Bünau (též z Binova, z Býnu) je označení rytířského rodu původem ze Saska. Rod se rozdělil na několik větví. V 16. století žili v severních Čechách příslušníci dvou větví a ovládali poměrně velký majetek a patřili k významným držitelům pozemků. Příslušníci některých větví stále žijí v Německu a užívají hraběcí titul. Prvním významným příslušníkem tohoto rodu v Čechách byl Jindřich z Bünau, který vlastnil Myslovice (německy Meuschwitz). Roku 1523 je prodal a roku 1527 koupil hrad Blankštein s okolními vesnicemi, čímž založil blankšteinskou větev. Jeho bratr Rudolf z Bünau vlastnil po otci Vesenštein v Sasku, roku 1515 koupil Lauenštein a v roce 1534 koupil Děčínské panství.
Erb měl štít rozdělený křížem, druhé a třetí pole bylo v polovině bylo rozděleno červenou a stříbrnou barvou. V prvním a čtvrtém červeném poli jsou zlaté lví hlavy držící v tlamě zlaté lilie. Nad štítem jsou dvě přilby. Na levé přilbě je červené a stříbrné křídlo. Na pravé přilbě je červený klobouk se stříbrným lemováním a pavími ocasy.

Páni z Roupova

Též Roupovcové z Roupova, byl český nejprve vladycký a později panský rod. Své jméno získali podle hradu Roupov u Přeštic.
Jejich erb prošel vývojem, který souvisel se změnou jejich stavu. Nejdříve měli na zlatém štítě kolmý pruh, potom panský stříbrný štít se stejným pruhem a přes oboje byla zlatá orlice.

Páni z Rožmitálu

Starý český vladycký rod, který se odloučil jako odnož od velkého rodu Buziců. Předek rodu, Jaroslav, patři mezi přední české pány a žil na přelomu 11. a 12. století. Držel březnické, rožmitálské a čížkovské panství. Příslušníci rodu zastávali významné zemské úřady a množili svůj majetek. Zdeněk Lev z Rožmitálu (kolem 1470-1535) působil jako karlštejnský purkrabí, nejvyšší soudce. V roce 1507 se stal nejvyšším purkrabím. Angažoval se v čele katolické strany. Zdědil po Bavorech ze Strakonic Strakonice, dále připojil Blatnou, Zbiroh a Hořovice.
Rodový znak Buziců, kterým je černá kančí hlava na zlatém podkladu, doplnili zlatou lvicí v modrém poli.

Páni z Rýzmburka

Též Hrabišicové, později Páni z Rýzmburka, byl český šlechtický rod, pocházející ze 13. století. Setkáváme se s nimi v knížecích službách, a to jak u Fridricha, který byl kronikářem Jarlochem pro svou neobratnost na knížecím stolci nazýván neobratným vozkou, tak také za vlády Přemysla Otakara I., Jindřicha Břetislava, Václava I. a též Přemysla Otakara II. Opětovně se dostali mezi vysokou šlechtu za vlády Karla IV., za Václava IV. ovšem poněkud ustoupili do pozadí a husitská revoluce znamenala konec jejich někdejší moci.
Společným mluvícím znamením všech Hrabišiců byly hrábě, ale jednotlivé větve tohoto velikého rodu, jejichž souvislost není vždy zcela jasná, nosívaly tyto hrábě v různých barvách. Na jedné pečeti je vidět dokonce dvoje zkřížené hrábě. Černé hrábě ve zlatém poli jsou zobrazeny i na Klaudyánově mapě Čech z roku 1518. Pro Kostky z Postupic jsou doloženy zlaté hrábě v modrém nebo černém poli. Rovněž klenot býval pro jednotlivé větve Hrabišiců velmi proměnlivý; nejčastěji to bývalo orlí křídlo nesoucí někdy hrábě; Kostkové z Postupic mívali na přilbě i vlčí hlavu.

Salhausenové

Též Sahlhausenové, Salhausenové, Salhauzenové či Salhaucenové, staroněmecká rytířská rodina, která pocházela z města Sahlhausen nad Sálou (u Dessavy) a později se usadila v Míšeňsku. Hanuš ze Sahlhausenu se přestěhoval do Čech, kde byl roku 1515 přijat za obyvatele království a téhož roku koupil děčínské panství. Spolu se svými bratry Volfem a Bedřichem byl povýšen do stavu říšských svobodných pánů. Jeho pět synů se dělilo o Svádov, Březno a další statky na Děčínsku. Bedřich vystavěl v 1. polovině 16. století dva renesanční zámky v Benešově nad Ploučnicí, který učinil hlavním sídlem své rodové větve.
Původně měli ve znaku jen zlatý štít a v něm červenou gryfí (dračí) hlavu, z jejíhož zobáku šlehaly plameny a v jejímž týlu byla malá hlava mouřenína. Klenotem byla červená hlava gryfa, prostřelená zezadu zlatým šípem, který vychází otevřeným zobákem ven. U pruských Salhausenů tomu bylo naopak. Roku 1662 byl salhausenský erb rozhojněn; v 1. a 4. poli zůstal původní erb, přičemž bylo stanoveno, že hlava gryfa má hledět doleva, 2. a 3. pole bylo rozděleno na osm modrostříbrných pruhů. Tehdy byl přidán i druhý klenot, osm pštrosích per, střídavě modrých a stříbrných, na modrobílém klobouku.

Sezimové z Ústí

Starý český panský rod, který pocházel z rozrodu Vítkovců, pravděpodobně byli odnoží pánů z Hradce. Jako první předek rodu se objevuje Sezima z Ústí okolo roku 1267. Bratři Jan a Oldřich vlastnili hrad Hradiště s Ústím v jižních Čechách. Později jim patřily například Žirovnice či Kamenice. Jan Sezima z Ústí vykonával funkci nejvyššího berníka za vlády Ferdinanda I., získal Úštěk, jeho potomci se podle něj nazývali Úštěčtí. Rod vymřel v roce 1642, erbovní znamení přešlo na Lva Viléma z Kounic.
Ve zlaté štítě erbu nosili Sezimové z Ústí růži, která měla barvu buď modrou nebo černou.

Schwarzenberkové

Schwarzenbergové jsou původem franský šlechtický rod, poprvé doložený v roce 1172 pod jménem Seinsheim. V letech 1420–21 se účastnil Erkinger ze Seinsheimu válečné výpravy proti husitům. Tím, jakož i značnými půjčkami získal od krále Zikmunda do zástavy města Žatec, Kadaň a Beroun. Roku 1429 byl povýšen do stavu svobodných pánů ze Schwarzenbergu. Jeho potomci rod rozdělili na několik linií, např. bavorskou, stefansberskou, hohenlandsberskou, lutyšskou, západofrískou a nizozemskou. Mnohé z těchto větví vymřely. Nákupem statků a dědictvím po Eggenbercích vytvořili rozsáhlou državu v jižních a severních Čechách (např. Český Krumlov, Hluboká nad Vltavou, Netolice, Prachatice, Volary, Vimperk, Orlík) a připojili ji k územím drženým v Bavorsku, Dolních Rakousích a ve Štýrsku. Před 1. světovou válkou vlastnily dvě větve rodu (hlubocko-krumlovská a orlická) jen v Čechách 176 146 ha půdy s významným lesním, polním a rybničním hospodářstvím, doly, pivovary, cukrovary, vápenkami a jinými podniky. Hlavním představitelem rodu je v současnosti syn knížete Karla VI. Karel Schwarzenberg, který byl v roce 1967 adoptován členem hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů Jindřichem Schwarzenbergem. Po Jindřichově smrti a smrti svého adoptivního strýce spojil Karel Schwarzenberg obě schwarzenberské větve i jejich majetek. Po přesídlení do České republiky v roce 1990 zrestituoval majetek orlické větve.
Koncem 17. století získal schwarzenberský znak podobu, kterou má do současnosti. K původnímu stříbrně a modře pruhovanému erbu přidali po porážce Turků znak s hlavou Turka, do které klove černý havran, v dalším poli stojí věž na černé hoře a hrabství Kleggau se třemi snopy.

Smiřičtí ze Smiřic

Významný český šlechtický rod, pocházející ze Smiřic, dnes okres Hradec Králové. Největší slávy dosahoval v 2. polovině 16. století a v 1. polovině 17. století, kdy byl jedním z nejbohatších rodů v Čechách. Pak jejich panství postupně přebral Albrecht z Valdštejna. Rod založil v období husitských válek (1419-1436) Jan Smiřický, který bojoval po boku Pražanů jako hejtman, později se pokusil v Praze o násilný převrat ve prospěch panské jednoty. Díky uznání Zikmunda Lucemburského českým králem vytvořil obrovský majetek v severních Čechách, kde mu patřil Bezděz, Houska, Helfenburk, Roudnice a Jestřebí. Působil jako hejtman na Boleslavsku a Litoměřicku.
Smiřičtí nosili stříbrně a černě kosmo dělený štít.

Stadionové

Jihoněmecký panský a později hraběcí rod. Ve 14. století se rozdělili na alsaskou a švábskou větev. Švábská vyhynula koncem 17. století, kdy do Čech přišel příslušník alsaské linie Jan Filip, který zde koupil od dědiců Lamingera z Albenreutu Chodov, Kout na Šumavě, Všeruby, Záhořany a další statky.
Nosili čtvrcený štít, v jehož pravé horní a levé dolní části byli tři jedlové šišky, naopak v levé horní a pravé dolní čtvrti stál červený kříž. Uprostřed byl srdeční štítek se třemi zlatými vlčími želízky.

Svojanovští z Boskovic

Páni z Boskovic byli moravským panským rodem, jehož předek Velen získal erb na začátku 13. století od krále Přemysla Otakara I. V majetku rodu byly na Moravě Boskovice, Bučovice, Černá Hora, Veveří, Blansko, Cimburk, Hukvaldy, Nový Jičín, Štramberk a mnoho dalších statků. V Čechách vlastnil rod Svojanov, Českou Skalici, Semily, Turnov, Brandýs nad Orlicí aj. Rod se dělil na čtyři větve: boskovickou, černohorskou, svojanovskou a bučovickou.
Červený štít, na něm stříbrný hřeben o sedmi hrotech. Na helmě s točenicí zelený polštář, na něm dvě zelené kyty. Přikrývadla červená a stříbrná.

Šelmberkové

Starý český šlechtický rod, pocházející z jedné větve rodiny Buziců. Část rodu se usídlila na Moravě, kde jim patřily Dřevohostice, Prostějov a hrad Kraví hora u Náměště. Další část rodu se dostala až do Slezska, poslední část rodu zůstala v Čechách.
Ve znaku mají černou hlavu kance na zlatém štítě. K erbu se váže pověst zaznamenaná Paprockým z Hlohol. Za vlády Přemysla Otakara II. se nemohli tři muži z rodu Buziců shodnout na užívání rodového erbu, proto jim král přikázal, aby si každý něco vybral. Zajíce si vzali páni z Hazmburka, lva páni z Rožmitálu a na pány ze Šelmberka zbyla kančí hlava.

Šlejnicové

Saský panský rod žijící od 2. poloviny 15. století v Čechách, kde postupně vlastnil mj. Tolštejn, Šluknov, Lovosice a Rumburk. Královský rada Albrecht ze Šlejnic se zúčastnil českého stavovského povstání (1618-1620), za což byl jeho dědicům zkonfiskován majetek. Česká větev rodu vymřela roku 1689, hraběcí větev žila v Prusku do r. 1885.
Rodovým erbem byly v stříbrnočerveně polceném štítě růže střídavých barev.

Šternberkové

Jeden z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, o kterém jsou první zprávy již z 2. poloviny 12. století. Rod založil Diviš z Divišova. Před rokem 1241 Zdeslav z Divišova založil nad řekou Sázavou hrad Český Šternberk, jenž je dodnes v držení příslušníků tohoto starobylého rodu. Příslušníci rodu Šternberků výrazně ovlivňovali politické události své doby a zastávali i ty nejvyšší zemské a církevní úřady. Rod se rozštěpil na dvě větve, a to holickou a konopišťskou. Holická větev vymřela v roce 1712. Po roce 1990 se v majetku rodiny nacházejí restituované hrady a zámky Český Šternberk, Jemniště, Březina, Častolovice a Zásmuky.
V erbu se nachází zlatá osmicípá hvězda (německy Stern - hvězda; Berg - kopec, hora) na modrém poli. Rodové heslo: "Nescit occasum" v latině znamená "Nezná západu" nebo "Nikdy nezapadá", míní se tím šternberská hvězda.

Švábenští ze Švábenic

Starý moravský panský rod, který svůj přídomek odvozoval od hradu a městečka Švábenice na Vyškovsku, které po svých zakladatelích převzalo jejich erb do svého znaku v nezměněné podobě. Počátky rodiny sahají pravděpodobně až do 12. století. První ověřenou osobou byl však až Milíč, který držel Náměšť na Hané. Idík založil hrad Švábenice, získal statky na Trutnovsku, působil jako komorník na Bítově a purkrabí Olomouce. Poslední člen rodu, Ignác Albert, zemřel v roce 1702.
V modrém štítě erbu nosili čtyři zlaté střely spojené pospolu.

Švamberkové

Starý český rod pocházející ze západních Čech. Prvním genealogicky doloženým předkem tohoto panského rodu je Ratmír ze Skviřína, o němž je nejstarší zmínka z roku 1223, kdy je uveden ve svědečné řadě v listině biskupa Peregrina. Predikát používal podle obce nedaleko Boru a podle hradu Boru a ze Švamberka se začali psát až jeho potomci. Od 13. století patřili Švamberkové k významným západočeským rodům a od 2. poloviny 14. století patřili mezi přední představitele českého panstva.
Ve znaku rodu je bílá labuť v červeném poli, popř. labuť se zlatýma nohama a zlatým zobákem na zeleném trojvrší.

Švihovští z Rýzmberka

Starý český panský rod, který pravděpodobně pocházel z rozrodu Drslaviců, s nimž má stejné erbovní znamení. Předek rodu, Břetislav, měl další dva bratry Černína a Drslava. Příslušníci rodu nejprve sídlili v Plzni. Zemský sudí Děpolt v letech 1279-1282 působil jako nejvyšší komorník, založil na Domažlicku nad řekou Kdyní hrad Rýzmberk. Jeho synové se rozdělili do několika větví, Břetislav i nadále sídlil na Rýzmberku, Vilém získal hrad Skálu a později i Švihov, podle kterého odvozovali své jméno, a Chýši. Ve 14. století patřili mezi přední zemské pány, založili hrad Rábí, získali Bor, Přeštice, Litice a Velhartice. Během husitských válek podporovali katolíky, ale později konvertovali k Jednotě bratrské. Vymřeli v 18. století.
Do roku 1467 užívali tzv. drslavické polotrojříčí, které mělo červeno-stříbrnou barvu. Poté erb rozčtvrtili a přidali černou orlici, kterou měl ve znaku vymřelý rod Žirotínů.

Šumburkové

Též Herren von Schönburg či Schumburg, starobylý sasko-duryňský a také český šlechtický rod. Poprvé se připomínají v roce 1130 Ulricem de Schunenberg. Po několik staletí určovali dějiny jihozápadního Saska. K jejich saským državám mj. náležely: město Glauchau (Hluchov), Waldenburg, Hartensteinské hrabství, město Penig, obec Wechselburg a panství Rochsburg. Šumburkové náleželi k významné říšské šlechtě. V Čechách vlastnili Údlice, Ahníkov, Hasištejn, Perštejn, Kadaň, Žacléř, Trutnov a Šumburk. Na základě pozemkové reformy v září 1945 byly šumburské majetky bez náhrad vyvlastněny a rodina byla ze země vyhnána. V současnosti existují knížecí rodové linie Schönburg-Waldenburg a Schönburg-Hartenstein a dále hraběcí rodová linie Schönburg-Glauchau.
Stříbrný štít znaku je dělen dvěma červenými zkosenými břevny. Na přilbě jsou křídla, která jsou vykreslena stejně jako štít. Přikrývadla jsou červeno-stříbrná. Dělení štítu bylo používáno velmi volně. Existovaly různé verze jednotlivých rodů. Vyskytovala se také tři červená zkosená břevna.

Thunové

Šlechtický rod, který pocházel z jižního Tyrolska. Patří mezi nejstarší hraběcí rody v říši, první zmínky o něm se objevují v 11. století. Na české území přišel během stavovského povstání jako první Kryštof Šimon ve službách císaře Ferdinanda II., který jej odměnil možností levně nakoupit zkonfiskované statky a novým titulem hrabě z Thunu a Hohensteinu. Rodové jmění v průběhu staletí rozdělili na tzv. tři majoráty: klášterecký, děčínský a choltický, tj. panství v severních a východních Čechách. Následovníci rodiny majetek dále rozmnožili, hlavně na Děčínsku.
V upraveném erbu byly dvě pole se zlatým břevnem, v modrém poli měli ještě další dvě s polovičním orlem a stříbrném břevnem v černém poli. Uprostřed v srdečním štítku nosili znak vymřelého rodu Caldes.

Trčkové z Lípy

Německy Trčka von Lípa, Trčka von Leipa, či Trczka von Leipa, byl jeden z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů. V 2. polovině 16. století a v 1. polovině 17. století patřili k nejbohatším českým rodům. Vlastnili rozsáhlá území ve středních a východních Čechách. Přídomek odvozovali podle vsi Lípa u Hradce Králové. První zprávy o rodě pocházejí z 15. století. Mikuláš Trčka z Lípy (†1453) koupil hrad Homoli u Náchoda. Následně získal vesnice u Dolních Kralovic, Lipnici, Vožici a vlašimské panství. Trčkům patřilo také panství Opočno, které si zvolili za své sídlo. Tam si na místě původního hradu vybudovali honosný zámek.
Erbem byl trojdílný štít, nahoře černý, uprostřed stříbrný a dole červený. Klenotem byly dva rohy, červený a stříbrný, posázené střídavě stříbrnými a červenými praporky. Tento znak nebyl změněn ani při povýšení do panského stavu roku 1567, ani při udělení hraběcího říšského stavu roku 1629 a českého o rok později.

Valdštejnové

Starý český šlechtický rod, větev markvartického rozrodu, jehož jméno je odvozeno od hradu Valdštejn. Zastávali po celé generace mnoho významných postů ve správě země a vlastnili statky po celých Čechách, mj. Duchcov, Mnichovo Hradiště, Miletín, Albrechtice, Heřmanice, Hostinné, Újezd, Libštejn, Malou Skálu. Albrecht z Valdštejna vlastnil dočasně také vévodství Frýdlantské, Meklenburské, Zaháňské či Hlohovské.
Nejprve měli jako ostatní rody pocházející z rozrodu Markvarticů lva, později přijali čtvrcený štít, ve kterém se střídali zlatí a modří lvi v opačně zbarvených polích. Pak lvům přidali na hlavy korunky. Adam z Valdštejna v roce 1621 obdržel doprostřed štítu císařského orla, který drží ve spárech kotvu a palmovou ratolest. V roce 1758 přidali ještě erb Vartenberků.

Valečovští z Valečova

Český rod sídlící v oblasti mezi Dobrovicemi, Libání a Mnichovým Hradištěm a píšící se po hradě Valečově. Patřil k nižší šlechtě, živící se vojenskou službou.
Erbem Valečovských bývalo zlaté slunce v modrém poli, na některých pečetích z 15. století však je lidská tvář vynechána a celé znamení vypadá jen jako ohnivý kotouč. Kotouče na buvolích rozích v klenotu zřejmě také představují slunce.

Vančurové z Řehnic

Česká vladycká a později panská rodina píšící se po tvrzi v Řehnicích u Mladé Boleslavi. Prvním známým členem rodu se uvádí Václav, zvaný Vančura, z Řehnic, který se roku 1448 vypravil s žoldnéři Jiřího z Poděbrad na Prahu, a když Poděbrad město ovládl, patřil vladyka z Řehnic k těm stoupencům, kteří měli nárok na odměnu a ochranu. Statek v Řehnicích drželi až do roku 1726, neuplynulo však ani sto let a rozšířili rodinný majetek o další statky na Boleslavsku – např. Krnsko, Vtelno, Brodce, Studénku a Valečov.
V jejich erbu byly v modrém poli zlaté jelení parohy, na nichž stojí divý muž, držící v pravici zelený věnec.

Vartenberkové

Též Vartemberkové či Vartmberkové, byl český šlechtický rod, významná odnož prastarého rodu Markvarticů. Za zakladatele rodu je považován Markvart z Března, jenž někdy po roce 1268 vybudoval nedaleko Mimoně hrad Stráž neboli Vartenberk. Jeho syn Beneš přezdívaný Velký k tomu připojil Sobotku a působil jako královský komorník a pražský purkrabí. Benešovi čtyři synové rod rozdělili do čtyř větví: kumburská, kostská, veselská a děčínská. Ve 14. a 15. století patřili k nejvýznamnějším rodům Českého království. Vlastnili mj. Kost, Žleby, Hrubý Rohozec, Zbiroh, Kumburk, Mohelno, Drnholec, Veselí, Veliš, Jičín, Trosky, Děčín, Ralsko, Zákupy, Rybnov (dnes Holany), Zahrádky aj.
Vartenberkové užívali zlato-černě polceného znaku, v pozdějším období obtočeného zelenou saní (na paměť členství známé postavy husitské epochy Čeňka z Vartenberka v Dračím řádu císaře Zikmunda Lucemburského). U těch z rodu, kteří vykonávali funkci nejvyššího číšníka, býval jejich erb doplněn o konvici s číší.

Vchynští z Vchynic

Rod Kinských (Vchynských) je staročeský rytířský a později panský šlechtický rod, objevující se na počátku 13. století. Jméno Kinský pochází z nesprávného německého přepisu původního jména Vchynský z Vchynic a z Tetova, které se odvozuje od jména vesnice a tvrze nedaleko Lovosic. Toto jméno se později začalo psát Chynský a po třicetileté válce začalo být užíváno ve tvaru Kinský.
V červeném štítu znaku jsou tři kosmé stříbrné vlčí zuby, vycházející z levého okraje štítu. V klenotu jsou otevřená křídla, pravé červené a levé stříbrné. Přikrývadla jsou červeno-stříbrná.

Vřesovcové z Vřesovic

Páni z Vřesovic jsou starý, původně moravský vladycký rod, který počátkem 17. století povýšil do panského stavu. Jakoubek z Vřesovic žil v Čechách během husitských válek a patřil mezi hejtmany husitských vojsk. V roce 1426 se účastnil vítězství v bitvě u Ústí nad Labem, v roce 1434 vedl vojenské bratrstvo z Žatce, Loun a Slaného. Po bitvě u Lipan se podvolil Zikmundovi, který mu daroval Chomutov, Toužim, Ploskovice a Kostomlaty. Jakoubkových pět synů rozdělilo rod do pěti větví: Brozanské, Vřesovské a z Doubravské Hory, Kostomlatské, Kyšperské a Žlutické. Drželi majetek hlavně v severních a severozápadních Čechách.
V modrém štítu měli zlatý půlměsíc s rohy směřujícími nahoru.

Páni z Velhartic

Starý český panský rod, který pocházel ze 13. století. Podle dostavěného hradu Velhartice si změnili přídomek, který původně zněl ze Vzdoun, na z Velhartic. Bušek starší z Velhartic patřil mezi přátele a důvěrníky Karla IV., kterého jako osobní komorník doprovázel během italského tažení, kde zemřel v Meranu. Rod byl značně rozvětvený, hlavní linie vymřela již před koncem 14. století. Další linie, ke kterým patřili například Letenští, zchudly a zmizely koncem 15. století. Pouze větev z Nového Hernštejna na Domažlicku se dočkala 17. století. Tuto linii založil Ješek z Velhartic, který se stal nejvyšším dvorským maršálkem.
Ve štítu nosili tzv. červenou routovou korunu, která je v některých vyobrazeních umístěna ve středu, jindy přes celý štít.

Zajícové z Hazmburka

Zajícové byl český šlechtický rod, který zejména v 14. a 15. století zastával významné funkce. Byli větví rodu Buziců, jejichž praotcem měl být Bivoj, nicméně první zmínka o nich pochází z Dalimilovy kroniky, ve které se píše o jistém Jetříšku Buzici (†1110). Od Buziců přejali kančí hlavu v erbu. Jejich hlavním sídlem se v 15. století stal hrad Hazmburk. Od té doby si říkali Zajícové z Hazmburka.
Modro-zlatě čtvrcený štít. V prvním a čtvrtém poli zlatý zajíc ve skoku. Ve druhém a třetím poli černá kančí hlava se stříbrnou zbrojí a červeným jazykem. V klenotu je kančí hlava z druhého a třetího pole štítu. Přikrývadla jsou modro-zlatá.

Žalkovští ze Žalkovic

Ferdinand I. povýšil roku 1553 Matyáše Tišnovského do vladyckého stavu s titulem Žalkovský z Žalkovic. Zároveň mu udělil znak, v němž na stříbrném štítu byla dole modravá oblaka, z nichž vystupovala zlatá ruka v červeném rukávu držící dubovou větev se třemi zlatými žaludy a třemi zelenými lísty, na níž seděla hrdlička přirozené barvy. Klenotem byla táž ruka, ale mezi dvěma pštrosími péry, která však bývala v praxi občas vypouštěna.

Žerotínové

Též Zierotínové, jeden z významných českých a moravských šlechtických rodů. Původem stará moravská vladycká rodina byla roku 1478 povýšena do panského stavu a v roce 1706 císařem Josefem I. do říšského hraběcího stavu. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl makraběcím purkrabím v Přerově. Psal se podle vsi Bludov, kterou založil přibližně 4 km jihozapadně od Šumperka. Tuto ves a zdejší panství Žerotínové několikrát ztratili, ale vždy ji znovu získali do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem rodu až do 20. století. Posledním mužským členem rodu byl Ladislav ze Zierotina (1912–1985).
Barvy erbu jsou popisovány různě, avšak zpravidla je v červeném štítě černý korunovaný dvouocasý lev na stříbrném kamenném trojvrší. Klenot vychází z obloučkové koruny lemované hermelínem a je v něm vyrůstající lev jako ve štítě. Přikrývadla jsou červeno-černá. Erb spočívá na hermelínovém plášti, splývajícím z helmovní koruny. Při spojení s erbem Lilgenauských byly barvy zierotinského erbu stanoveny jako zlatý lev na modrém poli, vyrůstající ze stříbrného trojvrší. Ale tyto barvy se nevžily a později nebyly používány ani oficiálně.